CAT SKI Bachmaro (Gruzie) – zajímavá zkušenost …

Někdy v létě přišel kamarád s pozvánkou na lyžování ve volném terénu v resortu lázní Bachmaro v Gruzii. Region není obvyklou turistickou destinací (zatím), neexistuje tam v podstatě žádná infrastruktura ani lyžařská zařízení, je nutné používat k dopravě rolbu upravenou pro přepravu osob nebo vrtulník.

Využili jsme služeb české základny CAT-SKI, která slibovala vytvořit potřebné zázemí, ubytování, transfery i služby horských vůdců. Konec-konců proč ne? Skupinka čítá cca 10 zájemců, s větší orientací na SkiAlp jsme 3, což je asi fajn počet. Beru tedy „balíček“ 3+3 (3 dny CAT SKI – lyžování s podporou rolby + 3 dny SkiAlp s horským vůdcem), platím letenku a budu v blahém očekávání …

Prolog

Snažím se sehnat nějaké informace o lokalitě, krom oslavných videí z go-pro „adrenalinových“ užaslíků na rouře nic moc, nakonec někde stáhnu mapy pro navigaci Garmin. Psaní mailů organizátorům o bližší informace, možné tůry a certifikaci horských vůdců (krom jakéhosi vysvětlení jako ze špatné internetové diskuse) zjevně nikam nepovede. Na místě mi pak dochází, že vše je nejspíš považováno za nějaké know-how organizátora. Nu což. Všichni přesvědčují, že GE (Gruzie) směřuje filozoficky do EU a hlásí se k ní jako ke vzoru … krom ceny tedy. Peníze za balíček jdou kamsi do GE, zaruka, smlouva, pojištění cestovky – nic takového se hledat nesluší. Zkouším psát jednomu z „otců“ téhle aktivity (se kterým jsem byl před pár lety na Venedigeru) – no response. Nikoho nezajímá, co účastník umí, jaké má zkušenosti s pohybem v horách, jakou má výkonnost nebo snad po čem by toužil (když není žádný program ze kterého by bylo možno tušit …). Tak si jezdím prstem po mapě, ukládám do navigace vrcholky, přemýšlím o možných tůrách a dávám průchod fantazii a spekulacím. Pro jistotu tedy všemožné pojistky, satelitní pager v navigaci, vysílačky do batohu a …. půjdem na to. Na WEBové kamery a meteogramy z meteostanic zapomeňte. Jen skromné informace místního hydráku.

Transfery, ubytování, zázemí

Tady jednoznačně klobou dolů. V podmínkách země, která je čistým pozůstatkem impéria sovětů, zničena rudým morem a vládou lůzy, obdivuhodný kus práce organizátorů. Milan (zdejší bos) nás čeká na letišti, doporučuje nákup lokální SIM vč správného poskytovatele služby MAGTICOM, který funguje v Bachmaru, krátké info ohledně transferu. Jedem po rozbité státovce, dále horskou silnicí s notnou dávkou legrace dodávkou 4×4 VW kupodivu až na místo, kde přesedneme i s bagáží do rolby. Ubytování je obrovským překvapením, protože může směle konkurovat rakouskému turistickému penzionu vč. teplé vody, čistých peřin, vycíděné koupelny. Nikde ani náznak zatuchliny nebo špíny. Ubytování je zjevně nové, nevím, jak bude vypadat po sezóně, ale teď je parádní. Vše je postaveno z nijak neupraveného měkkého dřeva, tak nevím jak to dopadne za pár let. Ani náznak jakéhokoliv nátěru. Řemeslné zpracování je na úrovni tesařského učně nultého ročníku a elektrikářského všeuměla, který trvá na tom, že 3 dráty má vedení kvůli přepravě napětí, proudu a účiníku fííí (ten je tady však zjevně zbytečný). Z hlediska revizního mám dojem, že pokud vyhoří něco, použijeme jiné něco vedle, pokud vyhoří vše, postavíme novou chalupu … nad místní rozvodnou na návsi by srdce středoevropského elektrikáře oněmělo. Ono to s tím úprkem do EU bude asi vlažnější, na druhé straně se tady zjevně začíná se vším z nuly … budeme jim držet palce.

Cestou na letiště v Kutaisi na závěr pobytu (takové príma vesnické nádraží – prý bývalá letecká základna), tentokráte už za světla, projíždíme venkovem i městem Kutaisi a je to smutná podívaná na směsici opravdové bídy a partně pozůstatku zvyklostí. Chlap diskutuje cokoliv s kýmkoliv (zase jen s chlapem), nejlíp v teplákách, válenkách, idéálně pak se opírá o kapotu starého Mercedesu a baba doma hákuje nástroji z pazourku … važme si toho, jak žijem a nebrblejme.

Vzhledem k tomu, že při sněhové bouři napadlo dobréhoho 1,2m sněhu auta, která nás dopraví zpět na letiště, čekají až v první vsi (obývané celoročně – to neplatí pro Bachmaro). To prezentuje cca 1,5 hodinovou cestu rolbou. Pak ještě jednou tolik autem na letiště po „jednokolejné“ silnici, kterou prohrnul buldozer (takový ten „Stalinec“, kterého si pamatuju z dětství). Dozajista zábavná cesta, nicméně opět skvěle organizovaná, takže dorážíme na pohodu a s časovou rezervou a úplně v pohodě. Opět klobouk dolů.

Jídlo a obsluha v zázemí

Popravdě jsem toho trochu obával, ale musím říct, že jídlo skvělé. Samosebou trochu odlišné (což je dobře) ale bohatá snídaně vč. víděňských párků, vaječné omelety, něčeho sladkého …. a vynikající čaj. Pokud se dostanete kolem poledne na základnu nebo ihned po návratu ochotná obsluha nabídne skvělý vývar, espreso, něco sladkého, sýr, domácí chleba …. Pokud jste někde v Rolbě, vývar a čaj dostanete v terénu. Tam to organizuje Guide + řidič.

Večeře pak kolem sedmé, po sedmé a opět velmi dobrá. Má to drobná stecifika, jako např. porcování zvířectva stylem „jak Vám sekáček zrovna sednul“, na kvalitu a chuť to ale nemá žádný dopad … opět sýr, saláty, něco sladkého, výborný čaj, čepované pivo (poživatelné) a pro hrdiny (k nimž už nepatřím) litry místního vína (prý pitného) a gruzíňaku ….
Poznámka: Normální Gruzíňak se pít dá, ale domů si vezu Askaneli Brothers XO, který kupuju na letišti za 65€. Slušné pití i k doutníku. Pokud se Vám cena zdá být nelidová, věřte, že na základně je o poznání hůře. Ale proti tomu nelze nic namítat …

Obsluha v kuchyni a jídelně byla dámská místní. Jedna z dam mluvila i rusky. Občas tam pomáhají různí pomocníci, místní guidi atd. Je vidět, že si všichni váží práce a někdy se mi to zdá až příliš „imperiání“. Milan to tam drží hodně tvrdou rukou vč. instrukcí guidovi Olegovi … k tomu ale později. Co se týká teamu v zázemí to ale asi v tomto regionu jinak nejde. Nicméně rada mého prvního šéfa: Chceš-li to někam dotáhnout buď tvrdý k sobě a brutální k ostatním“, je tady uvedena do praxe. V každém případě tady vše (z pohledu klienta) po této stránce funguje nadmíru dobře. Myslím, že nemá smysl to nijak komentovat, protože znalost místních poměrů je v mém případě nulová a služby byly zajištěny bezchybně …

Plánování tůr a program

Tady bude můj komentář ovlivněn tím, že nejsem ta správná cílová skupina organizátorů a taky tím, že v lokalitě prostě chyběl sníh. Asi nějaký metr, metrpůl tam byl, proklamace, jak jsou místy metry však byly jen zbožným přáním. Podle toho, jak jsme potom vnímali klima (kamarád Standa je námořník), je v lednu příliš brzy na solidní sněhovou nadílku. Nejvíc sněhu přinášejí nejspíš sněhové bouře z moře. Ty provází vítr síly vichřice, a výsledkem jsou holé vršky a výškové pasáže z betonu modelovaného větrem do exotických tvarů (nevím, jak na jaře). Jízda na prd, navíc smrtelné pro moje opotřebovaná kolena. Pro informace o počasí sledujeme hlavně MeteoBlue které dává informace o lokalitě a po výpadku místní BTS při sněhové bouři (je autonomní a napájená solárními bateriemi) se spoléháme na informace satelitní služby Garmi inReach. Zde je na místě krátká informace o možnosti komunikace. Mobilní operátor se pochlapil a signál je téměř všude vč. 4G a navíc data za tašku hrušek (ve srovnání s nesmyslnou cenou rooamingu našich operátorů). Nicméně mít k dispozici i zálohu v podobě alespoň satelitního pageru typu Garmin inReach je asi smysluplné. Vysílačky kilometrového dosahu jsou pak velmi užitečnou pomůckou při všech aktivitách. Při bouřích mobilní síť vypadává, ve stínu asi signát být nemusí, i když údolí moc hluboká nejsou.

Za první den je považován den příjezdu – sobota. Přilétáme v noci, nad ránem se ubytováváme, něco malého k snědku a rychle do postele, odpoledne je v plánu už lyžování. Dvě skupiny se rozhodují na HeliSki, my 3 na CatSki. Príma na seznámení s terénem. Zítra má být parádní počasí, tak snad výjde skialpová tůra. Se sněhem je prabídně a přitom nás nutí používat težké batohy s Airbagem. Tak jezdíme z tímhle kvichtem na hřbetě – patrně z tréningových důvodů. Budiž, ale po průjezdu posledním kamenitým žlabem, zamačkávám slzu při vzpomínce na sjezdy Krkonošským žlebem Kotle a odmítám další CatSki. Vůdcuje trpělivě Oleg. Uvidíme zítra.

Druhý den (neděle) jsme připraveni na skialp (opět s Olegem). Další skupiny odletěli na HeliSki (viz. videa). My se dozvídáme, že čekáme na jakousi skupinku Angličanů a společně vyrazíme. Asi po hoďce půl čekání, vč. přípravy jejich výstroje z půjčovny, je jasné, že krom jednoho jsou na tom poprvé. No mě picne! Letím přes půl světa zaplatím guida a pak vyrážím (v podstatě v jediném krásném dni) s partou, která si vyrazila z pubu na Advanture do kolonie. Na hranici lesa (asi po 100 výškových metrech) dva ze skupiny už vypadají, že nám bude chybět v lékárničce defibrilátor ….
Sny o jakémkoliv vrcholku se rozplývají, dokonce to vypadá že i trpělivý Oleg má docela naloženo a trápí se. Navíc je taky ve stínu koloniálních dispozic místního organizátora a jde „předepsanou“ trasou. Video nazvané „Kolem komína“ je k celé tůře hodně shovívavé. Na druhém „kopci“ to už nedávám, vypovídám poslušnost a oznamuji Olegovi, že se my 3 dohrabem na nedaleký pahrbek, který je na dosah. Jináč mě už asi jebne. Ukážem si trasu a vyrážíme, nakonec se tam dosypou všickni. Vyfotí se konečně s jedním z mnoha křížů na kopci a můžem dolů po sjezdové linii, která vypadá jak betonová dráha automobilky, kde testují vyrobenou káru, zda se nerosype. Pardon, ono se místy ještě propadá, takže definitivní hrob pro má kolena. Pak ještě v lese přelézt ostnatý drát. Ignorujeme myšlenku amatéra sjet výstupovou trasu ozářenou sluncem s parádní pistou připomínající ledovcový firn. Holt musíme plnit bosův směr postupu. Pozitivem snad zůstává, že alespoň nevláčíme airbagy neb jsem se v předvečer domluvil s vedoucím, že teď můžou padat tak nanejvýš šišky ze stromů …
Angláni byli fajn lidi, ale príma by to s nimi bylo jindy a jinde ….

Další den si dávám oraz a léčím kolena, navíc za těchto sněhových podmínek se zhoršujícím se počasím, raději poladím připojení svýho mobilu k netu a budu pít skvělý čaj … obé proběhlo bez problému.

Čtvrtého dne všichni svorně (11 kousků) na CatSki, lítat se nedá, fronta je tady. Jezdíme jakýmisi lesy, které k proklamovanému japonskému lesu mají tak daleko jako já k jejich císaři. Samosebou jezdíme s pytli na zádech „pro jistotu“. I když popravdě nevím pro jakou. Myslím, že daleko užitečnější by bylo osazenstvu (protilavinovou přípravou nepolíbeného) vysvětlit jak se chovat na sjezdu s guidem. Vždy jedna stráň a následný průjezd mlázím k rolbě. Sjezdy jsou krátké, různé strmosti a ty nejeté znamenají, že byly ježděné před tím než napadlo posledních 15 čísel sněhu. Odpaňování ostatních palouků v Alpském duchu se nekoná. Ten desátý to má stejné, jako by před ním běžela rodinka kňourů. Bohužel málo sněhu. Úzké, krátké svahy. Heli bylo asi v neděli o chlup líp (viz. videa).
Jinak sníh má sypkou povahu, připomíná zámoří a pokud by ho bylo hodně, bylo by to asi velmi příjemné.

Pátého dne tj. ve čtvrtek se mnou už zůstává baráku i Standa s tím, že simulujem odpočinek a pak vyrazíme směr Sarkonia – kam až to půjde. Všichni odjedou, ale v momentě, kdy vyrážíme se vracejí, protože jejich plánovaná destinace nebyla ta správná. Po krátké diskusi s guidy (bos naštěstí odjel k moři) Oleg souhlasí, že půjdem kolem komína sami. Protože už jsme s ním strávili nějakou tu chvilku, tak snad požívám i trochu důvěry. Vydáváme se parádní dolinou směr Sarkonia, ale když se dostáváme na hřeben, hlásí se příchodem od moře už sněhová bouře a nabírá opravdovou sílu. Tak že otáčíme, sjíždíme po zafoukaných stopách a mažeme zpět na barák …. ještě fotka místního majstrštyku – trafačky a hup do tepla na polívku. Právě včas.

Šestého dne v pátek zuří venku sněhová bouře a sype a sype. Odpoledne je už dobrých 1,2 metru prašanu, účastníci dělají salta do sněhu, řidič rolby marně bojuje s přívaly sněhu. Dnes zůstanou všichni na baráku. Odpoledně Oleg organizuje informativní výcvik s lavinovým vyhledávačem. Vzhledem k jeho ne příliš pokročilé angličtině je to spíše praxe bez teorie, ale alespoň si to všichni zkusí. Zítra odjíždíme, ale má být parádní den po bouři a hlavně konečně se sněhem. Při absenci bose se s Olegem a Standou rychle domlouváme, že ráno před odjezdem ještě stíháme výstup a sjezd kopce nad barákem – Gadrekili (2.508 m).

Sedmého dne (sobota) brzká snídaně, oba se Standou jsme sladěni, takže v okamžiku, kdy se parta trousí na snídani vyrážíme na tůru, po chvíli předcházíme rolbu, která marně bojuje s přívaly sněhu a stoupáme vzhůru. Občas pomáháme Olegovi šlapat stopu, což mu umožňuje vydechnou, všichni si tak užíváme prašanu, samoty, hor a pohody …. Naprosto parádní paráda vč. luxusního sjezdu. Plán, být v poledne zpět na základně, plníme ve značném předstihu. I Oleg je, zdá se, spokojen tak ještě skoro 2 hoďky meleme u čaje o horách a guidovství v Kyrgystanu, bereme si kontakty a zjišťujem podmínky lezení v Kyrgystanu – jeho domovské lokalitě. Atmoška je snad patrná z videa a fotek. Konečně to tady dává smysl …
Pak už jen zabalit a vydat se na zábavnou cestu na letiště ….

Povaha terénů, svahy, bezpečnost

Je těžké, možná troufalé, po jednou týdnu pobytu objektivně vše hodnotit, nicméně názor možno vyslovit. Povahou připomíná terén Krkonoše, jen vrcholy kopců jsou cca o kilometr výš, základna v Bachmaru rovněž (cca 2.000 mnm). Výškové rozdíly tedy značně menší, než jste zvyklí v Alpách, kde sjezdy kolem 1.400 výškových metrů nejsou výjimkou. Spodní části zalesněny a mnohde zarostlé mlázím a náletem (pokud by byly 2-3 metry sněhu, byl by podrost partně pod sněhem – my to štěstí neměli). Vršky asi sjízdné, ale vše utemované bouřemi, takže toto pásmo asi prašanový bůh moc nenavštěvuje. Mezi těmito pásmy se vyskytuje vždy nějaká ta stovka, max. tak ale 2-3 stovky metrů prašanu. Ten je príma (pokud je … ) a má povahu zámořského sypkého sněhu, který klade odpor, ale je parádní na jízdu. Svahy jsou v pohodě, místy i strmější, žádný masakt ale nečekejte. Takové pohodové sjezdíky, leč docela krátké. Heli je spíš k tomu dostat se o pár údolí jinam než nalítat výškové metry. Při pohledu na náklady to logicky evokuje otázky …

Co se týká bezpečnosti, nebezpečí lavin atd. objektivní informace k dispozici spíše žádné. V době naší návštěvy žádné nebezpečí nehrozilo (a to ani po sněžení za sněhové bouře). Samozřejmě v hřebonových pasážích důstojné převěje. Bylo ale celkově málo sněhu. Meteodata nedostupná. Asi to čeká na většího investora, který by postavil pár automatických meteostanic, zmapoval lavinové dráhy atd. Je ale otázkou, zda je potenciál oblasti dostatečný na takové investice.

Oleg byl jediný certifikovaný horský vůdce na místě a byl jsem rád, že jsme mohli čas trávit jen s ním. Z hlediska odbornosti a terénu to sice bylo tak trochu jako když Vás doprovází vojenský pilot při pouštění draka na poli, ale i malé hory umějí pozlobit. Zvláště, když lokalitu vůbec neznáte. Ostatní mi hodnotit nepřísluší, ale organizátoři, byď jsou asi zkušenými zcestovalými alpinisty, k problematice bezpečnosti přistupují způsobem se kterým se nemohu ani v nejmenším ztotožnit. Historka u snídaně, jak najeli svah, který vykazoval všechny znaky rizika (při tom to nechtělo spadnout) a rozsypalo se to až s posledním projíždějícím klientem nepovažuji za humornou. Ten byl díky Airgagu zasypán jen částečně, ale … Pravdou je, že i horolezci umírají v lavinách při extrémních výstupech, vzpomeňme naposledy legendárního Davida Lamu, ale to je jiný příběh. Nechat vjet kamaráda, nedej bože klienta, to lavinového svahu, který indikuje zjevné riziko … není náhoda, ale spíš zlej sen. Tomu kontrastuje „povinnost“ jezdit s pytlema když nic nehrozí. Takové placebo s pachem vitriolu. Připomíná mi to tragickou událost Čechů na Lizumer Hütte (oblast Geiers v Tuxer Alpen) (komplexní hodnocení události v češtině zde), která skončila tragédií a to, že měli všichni účastníci Airbagové batohy a doprovod pseudovůdců jim bylo úplně k ničenu …. I kdyby byla tato příhoda alpinistickou latinou, nevím, zda je to vhodná poudačka bose u snídaně. Na druhé straně činnost a celkové vedení tůr Olegem – vše příkladné, včetně každodenní kontroly zapnutí vyhledávačů, volby defenzivní výstupovky atd. atd. super.

Pokud by se stalo v této lokalitě stalo něco vážnějšího, rychlá a profi záchranná akce je spíš z oblasti scifi. Kdo se někdy zúčastnil seriózního výcviku asi bude souhlasit, že 2 průvodci budou 10 lidí, kteří nejsou ani poučení, zachraňovat v zemi vlků dost blbě … Našim průvodcem byl Oleg a tudíž bylo vše v pohodě. Snad po těchto řádcích nedopadnu, jako jeden Švýcar v r. 2019 … Nicméně za tím, co jsem napsal si stojím.

Facit

Co říci závěrem? Výlet bezpochyby zajímavý, servis v zázemí perfektní. Pro lidi, kteří chtějí trochu té exotiky, nevadí jim připlatit si, večer si užít trochu radosti a sklouznout nějaký ten kopec v zajímavém prostředí – proč ne … Pokud toužíte po skitouringu na hřebeny a vrcholky, samostatném plánování, tak je tento typ akce o chlup problematičtější. Do hodnocení cen se nepouštím, to je na každém, dle jeho možností a gusta. Osobně cesty vůbec nelituju a poslední dopoledne bylo naprosto parádní a skvostné. Prašanový bůh nás odměnil za pokoru a snahu. Asi by bylo líp jet tam v pozdějším termínu a domluvit se předem na programu. Pokud by to bylo průchozí a počasí to dovolilo některé tůry by mohly být moc pěkné, pohodové bez namáhavých a dlouhých výstupů na hřebeny …. jak to říci trefněji, než že pro seniory ideální, co ?

Dokumentace a doplňkové informace

Pro atmosféru výstupů a sjezdů se spíše podívejte na na fotografie a videa.

Dole v repotráži ještě najdete odkaz na videa kamarádů, kteří se věnovali HeliSki a CatSki.

Oleg Turaev

Díky výjimečnosti tohoto guida (kterého jsem popravdě – zejména po prologu – na akci nečekal) pár řádek o něm. Patří ke skupině ruských horolezců (viz. odstavec o Historii lezení v Kyrgystanu), která po rozpadu impéria emigrovala do Kyrgyztanu a tam nyní působí. Oleg je certifikovaným UIAGM a přesně tak funguje. V tomto ohledu je zcela rovnocenný Alpským guidům, které znáte z Rakouska, Švýcarska …. nebo z Čech. Informaci uvádím proto, že se vše může hodit. Vzhledem k tomu, že byl Oleg „přiřazen“ našemu minidružstvu, tedy mě, kamarádovi Standovi a alternujícímu členu mladší generace – Ondrovi, trávili jsme s ním většinu pobytu venku a drahně času u polívky … Specializuje se pochopitelně hlavně na vysokohorské výstupy sedmitisícovek v Kyrgystanu, skutečně je jako jeden z několika dohledatelný v horolezecké ročence z r. 2017 ve které je uveden i seznam guidů pro oblast tamních velehor, Olega tam samosebou najdete. V nových vydáních je tato pasáž už vynechána. Pokud by se někdo na takovou výpravu chystal, je Oleg schopen i doporučit místní agenturu, která zajistí pobyt a Olegova cena na den je cca 100€, což je cena parádní, výstupy na sedmitisícovky jsou v ceně cca 800 USD a bývají vč. aklimatizace na cca 14 dní. Myslím že dobrý tip a osobně, pokud by to zdraví dovolilo, bych tuhle možnost neváhal využít. A … vůbec by to nemusel být až tak ambiciózní cíl. Dělá vůdcovství pro alpinismus, skialpinismus, lezení ….
Kontakt: slon_e@mail.ru
Komunikace: Ruština, Angličtina

Pro informaci uvádím reálné náklady na zájezd:

Cena balíčku (3 dny CAT SKI + 3 dny Skitour, vše s Horským vůdcem) … 1.850 €.
Zpáteční skupinová letenka, zavazadlo max. 32Kg, vždy dvojice vak na lyže max.32Kg … 7.516 Kč.
Datová SIM 3GB (magti.com) koupená na letišti … 10,62€, osobně u prodejce vč. registrace, platba kartou.
Doukoupení dat do SIM … 72.87 CZK (9 Lari) – 5G, přes WEB platba kartou.
Dokoupení dat neomezený objem na 7 dní … 40.60 CZK (5Lari), přes Aplikaci v mobilu kartou.
Informativně: Účastníci Heli Ski platli (každý) 8,5€ za letovou minutu, za 1,5 dne cca 3:30hod. tj. 1.785 €.
Švýcaři se už se svým POWDER PROJECT definitivně zabydleli, jsou asi levnější, několikrát jsme je potkali a zdálo se, že lajny jim jdou líp …